Děkanátní setkání

Když pojedete až tam, kde lišky dávají dobrou noc, a pak nezapomenete odbočit doprava, začne klikatící se cestu zprava utlačovat příkrý svah a zleva koryto líně se valícího potoka. Po pár kilometrech se před vámi vynoří červené střechy domků a uprostřed nich na pahorku stojí nedašovský kostelík. A právě tady, v Nedašově, se konalo naše děkanátní setkání.

Miluju ten kraj. Je protkán kříži, sochami a zastaveními s obrázky Panny Marie i svatých; a tahle místa nejsou jen pomníčky z minulosti, ale žijí neutuchající vírou těch, kdo před nimi poklekají, krátce se pomodlí nebo při cestě okolo nich myšlenkou či mrknutím oka pozdraví Krista. Je to drsný kraj, přírodou, živobytím i odříznutostí od světa, a lidé v něm jsou stejní - tvrdí, ale spravedliví. Svými kořeny pevně vrůstají do rodné země, srdcem objímají svět a ruce natahují k nebi. Jestliže jinde musím občas přemýšlet, proč v Boha věřím, tady musím přemýšlet, proč v něho lze nevěřit.

Když jsme přijeli ke škole a vyložili všecky věci, zbývaly do začátku skorem dvě hodiny, a tak jsem se vydal vstříc kopcům. Běžel jsem pořád rovně a po hodině jsem doběhl zpátky do Nedašova. Něco podobného se mi stalo už před čtyřmi lety v Modřanské rokli, a tak jsem se tím nenechal vyvést z míry. Zaregistroval jsem se u šikovných cérek a k překvapení mnohých využil šatny nejen k odložení věcí, ale i k osprchování. Pak jsem se přivítal s právě dorazivšími kamarády a usadili jsme se v tělocvičně.

Organizace už od počátku trochu vázla. Zahájení, jak je na mládežnických akcích zvykem, proběhlo se zpožděním. Kapela se totiž pokoušela nastavit optimální zvuk i optimální hlasitost, což se vzhledem k nehudebnímu prostředí tvářilo jako dva neslučitelné jevy. I přes tyhle zádrhele se však muzikanti se svým úkolem vypořádali s velkou ctí a ještě větším nadšením. Nezaskočily je ani nečekané žádosti o přídavky, když se zrovna nedařilo nasadit program do správných kolejí. Zato se jim povedlo trochu zaskočit pořadatele, který je požádal o písničku právě v momentě, kdy tam nikdo z nich nebyl.

Přednáška, která mě nejvíc lákala, byla hned na začátku zrušena, neboť nepřijel přednášející. Protože zatím nedorazilo ani hlavní duchovní vedení, byl celý program překopán a vyrazili jsme hravou formou zjistit něco o ctnostech a nectnostech. Pomáhal jsem vážit zrní a lego, důsledkem čehož jsme si měli uvědomit, že spravedlnost si kromě dobrého odhadu vyžaduje trpělivost, spolupráci a na konci pořádnou metlu (nebo aspoň slepice).

Poprvé v životě jsem poobědval vkleče a pak jsme se konečně dočkali hlavní duchovní přednášky. Kněz střídal vyprávění příběhů s kladením obtížně zodpověditelných otázek a k mému údivu sklidil bouřlivý potlesk, možná proto, že tak bohatě čerpal ze svého praktického působení.

Mně se však mnohem víc líbilo přímočaré svědectví drnovického ogary ze seminářa. I on si získal srdce posluchačů, obzvláště modlitbou Otčenáša po valašsku. Čas mezi přednáškami jsme využili i k lehké rozcvičce, ale od metání salt nás nakonec odradil nízký počet žíněnek. Skrze obrovské množství buchet místního původu jsme se prokousali k dalším přednáškám a poté ke mši, na kterou dorazil i otec arcibiskup. Projevil radost z našeho počtu, přijal hromadu darů, přinesených v obětním průvodu, a na konci také valašku, kterou nadšeně a nebezpečně zakroužil nad hlavou.

Po mši jsem pomohl kamarádům dojíst jejich jídlo, které by jinak chudáci museli vézt zpátky dom. I přes nefungující mikrofony jsme ještě hodinu chválili Hospodina a pak se přes objetí a křížky na čelo přesunuli zpátky do školy. Pod záminkou úklidu jsem se vecpal do jídelny, ale buchty už kupodivu nebyly, tak jsme se alespoň pokusili při basketbale sbořit tělocvičnu. Když nás i odtamtud vyhnali, aby mohli zhasnout a zamčít, nezbylo než vyrazit k domovu.

Klára, jejíž hlavní úlohou bylo nosit mi celý den klíče od auta, se mi pokusila ujet, ale přesvědčila se, že naše auto má příliš mnoho bezpečnostních pojistek. Jelikož jsem si zapomněl brýle na šeroslepost, trvala nám cesta domů zhruba dvojnásobnou dobu. V Brumově jsme vysadili pasažérku, jejíž jméno jsem zapomněl ještě dřív, než jsme vyjeli z Nedašova, potom jsme se pomodlili růženec a ochraptělými hlasy zazpívali, jak je krásné být Božím dítětem.

Tož tak, děcka.