Kde je ten mír?

Je tomu padesát let, co vznikl protiválečný film Kdyby tisíc klarinetů. Hraje si s myšlenkou, jak by to bylo krásné, kdyby se všechny zbraně změnily v hudební nástroje. Kolik lidí od té doby asi může denně místo pažby svírat hudební nástroj? Kolik mečů se nám podařilo překovat v radlice (Izajáš 2,4)?

Válka na Ukrajině či v Sýrii už se pro nás stala běžnou věcí. V novinách či televizi se o nich dozvídáme se stále menší frekvencí a stejně tak se pomalu vytrácejí z našich modliteb. Je však plno konfliktů, které se dějí mimo naše zorné pole a do našich myslí, natož modliteb, ani nedolehly. Připomněl mi to víkendový přehled zpráv: afghánský sebevražedný atentátník zabil 45 lidí; Šabáb postřílel 28 lidí, převážně učitelů; Boko Haram zmasakrovala 50 rybářů; Izrael zastřelil Palestince; v Mali zabili při verbování dětských vojáků dvě děti. Když tyto zprávy vyjdou během několika málo hodin, nutí mě to ptát se, zda umíme s válkou úspěšně "bojovat".

Vždy si v takové chvíli vzpomenu na přednášku z evoluční biologie, kde jsme si v rámci etologie zmiňovali zajímavou věc. Se zvyšováním průměrného věku dožití klesá počet násilných činů, nebezpečného chování a také válečných konfliktů. Platí totiž, že kdo nemá co ztratit, nebojí se riskovat, a čím má člověk větší naději dožít se vysokého věku, tím zodpovědněji se chová.

Dvacetiletý člověk se bude podvědomě rozhodovat jinak, když má před sebou odhadem deset let života, než když jich má padesát. Jestliže mám velkou šanci ve třiceti nebo čtyřiceti zemřít, bude pro mě lepší vzít si na dvacet let hypotéku a něco usilovně budovat, nebo se slovy "Carpe diem" upřednostním bezprostřední zisk? Budu rok nebo dva budovat nějaký vztah se ženou, nebo sem tam nějakou znásilním a ukojím tak aspoň své sexuální potřeby?

V tomto kontextu mi na mysl přichází "naděje". Je možné, že proti válce nejlépe bojují ti, kteří dávají lidem naději? Nikoli naději na blažený život v nebesích, ale reálnou, hmatatelnou naději, že jejich život má perspektivu. Že oni nebo jejich děti nebudou zabiti, že jejich dům nebude zničen a oni vyhnáni... V naší zemi už tohle považujeme za samozřejmost, ale přesto i mezi námi jsou lidé, kteří nutně potřebují získat naději: třeba že budou mít práci nebo své místo ve společnosti. Naděje je něco, co můžeme denodenně dávat i my, a tak se můžeme stát spolutvůrci míru. Zdá se to jako dobrý úkol do nového týdne:-).

http://www.youtube.com/watch?v=kN82x2WYovw

P.S.: A jak je to s těmi válkami dříve a dnes? Nemám po ruce žádné konkrétní statistiky (na ty já si potrpím více než na povrchní dojmy, tak kdyžtak někdo můžete nějakou dodat), ale můžeme se podívat na svět např. před těmi padesáti lety. Valná část světa žila pod komunistickou diktaturou, diktátorské režimy v Evropě byly i v Řecku, Španělsku či Portugalsku. Právě Portugalsko vedlo krvavé koloniální války v Africe a tento kontinent byl s končící druhou vlnou dekolonizace vůbec plný občanských válek a bojů o moc. Jižní Amerika se potýkala s teroristy či vojenskou vládou např. v Argentině, Bolívii nebo Kolumbii, v Asii to vřelo zejména na jihovýchodě, např. Vietnamu.

Při tomhle pohledu do minulosti se zdá, že současné války jsou méně časté a méně krvavé. Možná to souvisí s rozšiřováním demokracie do dalších a dalších koutů světa, možná se daří OSN a dalším organizacím mírnit chudobu, nevraživost a neúrodu natolik, že nepřerostou v nové konflikty. A možná, že se daří dávat lidem naději, že jejich svět bude lepší bez války než s válkou. A tak se parafrází Jiřího Suchého můžeme ptát, "kolik je v nás touhy ten mír do hry vrátit zpět".