Poslední neděle Dobrého Pastýře

V liturgickém textu čtvrté neděle velikonoční Ježíš říká: „Já jsem dobrý pastýř, znám svoje ovce a moje ovce znají mne... Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.“ Proto bývá tato neděle tradičně nazývána ‚nedělí Dobrého Pastýře´. Avšak z rozhodnutí České biskupské konference tomu tak letos bylo naposledy. Vysvětlení k tomu podal vedoucí terminologické komise ČBK, p. Květoslav Bohumilený:

„Tento text velmi silně rezonoval v pasteveckém lidu Izraele před dvěma tisíci lety, avšak v dnešním době jde již o anachronismus. Přiznejme si, kdy jste naposledy viděli živou ovci? A víte, co obnáší být dobrým pastýřem? Aby poselství Písma zůstalo živé, je nutné je stále nově interpretovat, a tak chceme obrátit pozornost k druhé části evangelijního textu, kde Ježíš několikrát praví:  „Já jsem dveře.“ Od příštího roku proto budeme čtvrtou neděli velikonoční slavit jako ‚neděli Kvalitních Dveří´.“

Velkou radost tato zpráva vzbudila v cechu tesařů a truhlářů. „Ač toho o církvi moc nevím, vždy jsem vnímal, že se v našem cechu Ježíšovi dostávalo velké úcty. Je to logické, vždyť se vyučil tesařem. Možná bychom si ho mohli vzít za patrona, přece jen je to trochu vyšší šarže než Josef,“ sdělil nám své první pocity mluvčí cechu, Ing. Jan Popleta. Také mezi běžnými řemeslníky vládne nadšení. „Už jsme to byli s chlapama zapít, je to bomba. Když Ježíš řekne ‚Já jsem dveře´, tak to je jak kdyby Jágr řekl: ‚Já jsem Vodňanské kuře´, to je prostě reklama jak hrom,“ řekl nám Pavel Stolařík z Lopeníku.

Aby nové pojmenování zpropagovala, hodlá ČBK příští rok vyhlásit soutěž o nejhezčí dveře do kostela. Předpokládá se rovněž, že si věřící na neděli Kvalitních Dveří přinesou na mši k posvěcení aspoň jedny dveře. Jak se nám však podařilo zjistit, impulsem k této poměrně zdařilé liturgickě změně nebyla pouze inovace zastaralých vět. Některým lidem - zejména těm, kteří do kostela nechodí - prý vadila přílišná chlubivost kněží. Pod rouškou anonymity nám pravděpodobné počátky celé anabáze sdělil nejmenovaný mladý muž:

„Když se nám narodilo dítě, babička nás nutila, abychom jej nechali pokřtít. Dlouho jsme odolávali, ale nakonec jsme chtěli mít klid a po Velikonocích jsme proto přišli na nedělní mši. Už na začátku mě zarazila strnulost a zpozdilost církve - skoro měsíc po mrskačce a kněz pořád vzpomínal na dobu velikonoční. Když pak začal mluvit o ovcích a že prý má ještě ovčince jinde, tak mě to dopálilo. Církevní restituce už jsem překous. Ale když se ani nesnaží skrývat, kolik mají majetku, tak mě to dopálilo a tak dlouho jsem psal dopisy všude možně, až mi slíbili, že s tím něco udělají.“