Den plný cestování a radosti

Ačkoli si rodiče se sestrou skoro ťukali na hlavu, nenechal jsem se odradit a vyrazil na otočku do Prahy. Ráno tam a večer zpátky. Když jsem si krátce po půl sedmé kupoval v Luhačovicích na nádraží lístek, z mnoha možných slev byla nejvhodnější celodenní jízdenka pro dvě osoby. Za celý den jsem zvládl osm přestupů a naplňovalo mě pocitem určité tajemnosti, že žádný průvodčí netuší, kam jedu. U některých jsem zaregistroval zvědavost či spiklenecký úsměv, což (kromě častého přestupování) pro mě dělalo celou cestu trochu výjimečnou.

Když jsem v Praze na Hlavním nádraží vysedl, chvíli jsem jen němě zíral a pak jsem se pokusil nechat si u pokladny proplatit jízdenku, protože mě museli zavézt někam jinam. Tohle že je Hlavák? Krásné čisté příchody k nástupištím, všude prosklené obchody, pekařství, z kterého zavanula taková vůně, až jsem zatoužil něco si koupit, a dva bezdomovci působící (na rozdíl od dob dřívějších) nějak nepatřičně. Sami se nejspíš cítili trochu nesví, protože si ani neodvážili sednout. Nicméně peníze mi nikdo nevrátil (beztak bych si musel koupit lístek zpátky domů), a tak jsem vyrazil do Stromovky na závody. Dojel jsem akorát včas, do mého běhu zbývala hodina času, a tak jsem se rozběhal, rozcvičil, pokecal se spoustou přátel, zmokl a znovu se rozcvičil, aby nás konečně s půlhodinovým zpožděním zavolali na start. Soupeřů moc nebylo a kvalitní jen jeden, takže jsem si doběhl pro vítězství. Znovu jsem obešel všechny známé, poděkoval za povzbuzování, udal jsem půllitra slivovice a s pocitem dobře vykonané práce se vydal na zpáteční cestu. Jen se mi nepodařilo nikoho z klubu přesvědčit, že by mi mohli proplatit jízdenku...

Na Hlaváku jsem měl čtvrt hodiny čas, a tak jsem se odměnil knížkou Čeka, bomba, rokenrol od lotyšského spisovatele Paulse Bankovskise. Pak jsem se vydal k pokladně, kde jsem nabídl do dražby druhé místo na mé jízdence. Lidé se po mně dívali trochu nedůvěřivě, asi jsem, sportovně oděn, vzdáleně připomínal bezdomovce. Ale nakonec se nade mnou jeden hoch smiloval, a tak jsem ho za stovku dovezl až do Olomouce. Teprve ve vlaku jsem si uvědomil, že mi přece jen musel docela dost důvěřovat, protože peníze mi dal, ale jízdenku jsem vytáhl až před průvodčí.

V našem kupé vládla dobrá nálada, která ostře kontrastovala s děním v knížce, kterou jsem četl. Poslední let pilota MiG - 25 pojednává o úspěšném úniku sovětského pilota do Japonska a poté jeho přesun do USA. Vykresluje skvěle pohnutky toho, proč se elitní voják na vrcholu společenského žebříčku rozhodne všeho nechat a vsadit vše na nejistou budoucnost, ale hlavně podrobně popisuje děsivou bídu průměrných sovětských obyvatel, nedůvěru vládnoucí v celé společnosti i pokřivenost celého systému, který křiví vnímání okolního světa i morálku všech obyvatel. O to víc mě pokaždé potěšilo, když jsem vzhlédl a na tváři lidí okolo jsem zahlédl úsměv a klidnou bezstarostnost. Naplnilo mě radostným pocitem, když jsem mohl z České Třebové do Olomouce pustit sednout slečnu obloženou taškami a dortem v krabici, a najednou jsem si uvědomil, jak je tahle země, ve které žiju, skvělá.

Takže děkuju tomu chlapci, který se nahlas radoval z vítězství českých tenistů, té slečně, že se tak hezky usmívala, všem průvodčím za skvělou spolupráci, Fandovi a Terezce za to, že se přišli podívat na závody, mamce, která mi na uvítanou ohřála kachnu od oběda, kopec zelí a šest knedlíků k tomu, a vám všem, známým i neznámým, že se umíte radovat z maličkostí, usmívat se na svět, společně pracovat, pomáhat si a fandit přátelům i cizím lidem v jejich snažení. Jsem rád, že jste tak nějak okolo zrovna vy. Všichni jsme jedno tělo...