Jak jsem se opil

Rodiče právě odjeli na týdenní dovolenou do Chorvatska a mně tu zpívá Morgan State University Choir písničku Černý muž (ovšem v anglické verzi). Když pominu ovce bečící za domem, Tadeáše slídícího okolo domu (to je náš kocour, který si naši rodinu již před časem ochočil) a sestru sedící u počítače ve svých prostorách o patro výše, náš dům je prázdný. Říká se tomu syndrom prázdného domu - co podniknout? Přece nemůžu mít volný dům a učit se...

Ale já jsem byl vždycky natolik slušný syn svých rodičů, že jsem doma mejdany nikdy nepořádal. Obávám se, že jsem považován za natolik slušného, že kdybych chtěl doma uspořádat mejdan, mamka by mi nachystala chlebíčky, taťka přinesl víno ze sklípku, odjeli by na potřebnou dobu pryč a po návratu by mi pomohli uklidit. Je to tak. Když je člověk moc slušný, nic z toho života nemá. Rodiče ho samou ochotou připraví o možnost veškeré revolty.

Doufal jsem, že se studiem na vysoké škole se to změní. Daleko od domova, ve velkém městě a na kolejích, co víc si přát. Teď to přijde - absolutní nezávislost a možnost dělat si, co chci. Ale houby. To bylo samé "Tady máš na cestu buchty a sekanou", "Vyprala jsem ti a vyžehlila, máš to ve skříni", "Nepotřebuješ nějaké peníze?"... Však to jistě znáte, rodičů se člověk tak snadno nezbaví. Jednou jsem se zmínil, že jsem si našel klíště a neměl jsem ho jak vytáhnout - u nás se za tímto účelem (a mnoha dalšími) používá slivovice. A příště už ten lahodný mok smáčel vnitřní povrch láhve, která se uvnitř mé tašky vezla ku Praze. V předtuše brzkého konce klíšťové sezóny jsem nabídl ochutnávku neznámým spolucestujícím ve vlaku a o pár hodin později jsme se nejen znali, ale měli jsme vypito její víno a jeho slivovici. Jen má láhev byla zoufale poloplná a mně bylo zoufale špatně.

Ano, vskutku i já, slušný syn slušných rodičů, slušný vnuk slušných prarodičů, slušný student slušných profesorů a slušný spolužák těch nejzkaženějších spolužáků, i já jsem se jednou opil. Nadešla velká chvíle mé pubertální revolty (až na to, že mi v té době bylo už přes čtyřiadvacet). Poslední (nepříjemně dlouhý) úsek cesty jsem strávil na záchodě a v Praze jsem se zvládl jen vypotácet do parku před Hlavním nádražím, kde mě dvakrát kontrolovali policisté (pokaždé jsem je pozdravil a poděkoval jim za zájem - nejspíš jsem již část revolty vyzvracel na záchodě) a dva bezdomovci mi nabízeli pomoc (slušně jsem je odmítl a snažil jsem se jim za starostlivost odvděčit dvackou, ale asi se mě báli).

Po dvou hodinách jsem se odvážil prostřednictvím metra a autobusu doputovat na koleje. Jako správný revoltující mladík jsem to v esemesce všechno rodičům podrobně popsal a těšil jsem se na výčitky, pláč, zklamání a zlobu. Tajně jsem se sice obával starostlivé péče a litování typu "Chudinko naše...", ale odpověď mi vyrazila dech a zbavila mou revoltu veškerého ostří. V odpovědi stálo: "To se stává. Když jsi odjel, šli jsme na návštěvu a ..."

Rozumíte? Jedna jediná věta! Tři slova! Čtyři slabiky! Devět písmen (a dvě mezery)! Ta jejich jistota, že se z toho bez problémů vylížu a jistě to už nikdy víc neudělám (a jestli jo, tak se z toho zase vylížu), ta mi vehnala do očí takové slzy dojetí, že jsem si musel čaj proti kocovině znovu dosladit. Mí rodiče jsou opravdu hrozní. Dokážou každý problém zadupat do země s takovou vehemencí, že by se k němu ostravský horník sbíječkou neprokopal. Mají ke mně takovou důvěru, že kdyby měl být příští týden konec světa a já byl jediný, kdo by tomu mohl zabránit, oni by si v klidu naplánovali dovolenou na příští rok. Vybavili mě takovou zodpovědností, že kdybych je měl něčím zklamat, zklamal bych tím daleko víc sám sebe.

Nemám to lehké. A tak tu poslouchám to Glory, glory, aleluja, vzpomínám na každodenní revoltu proti svému nebeskému Otci a vím, že i přesto ve mne neztrácí důvěru a když bude potřeba, pomůže mi každý problém zadupat do země. Tak trochu zodpovědnosti, chlapče, ať jsi slušným synem svého Otce...