Rekapitulace zdravotního stavu

V životě se mi stala spousta úrazů.

Chtěl jsem odnést pár prken a nohu mi propíchl hřebík. Podařilo se mi velice rychle zastavit roztočený kolotoč tím, že jsem spadl mezi jeho otáčející se ramena. Na koleně už mi zůstane památka na to, jak jsem chtěl přeběhnout dvůr u sousedů a jejich pes měl překvapivě dlouhý řetěz. U dalších sousedů jsem málem přišel o oko, když jsem ve spěchu přehlédl drát v úrovni hlavy.

Ve sklepě jsem hledal hrábě a místo nich mi ret rozsekla motyka. Štípal jsem dříví v nazouvácích a odnesl to můj palec (nikdy nevytahujte sekeru ze špalku tak, že se o ten špalek zapřete nohou). Palec na ruce jsem si zlomil, už ani nevím jak, zub jsem si urazil víceméně náhodou a to, že jsem spadl ze skály, je domněnka kamarádů, kteří to viděli z jiného úhlu než já.

Chtěl jsem kopnout penaltu, ale uklouzl jsem na míči a zlomil si ruku. Aby to té druhé nebylo líto, o rok později jsem si ji přerazil o zábradlí taky. Jindy jsem vlastním tělem chránil míč, který mířil do autu, ale o hlavu větší soupeř mi narazil žebra na zábradlí (to bylo kupodivu jedinkrát, co jsem měl co do činění se sanitkou). V hale, také na samém kraji hřiště, jsem přehlédl nastavenou nohu a rozplácl se o zeď tak nečekaně, že i když jsem si vyrazil dech, všichni okolo se váleli smíchy.

Při basketbale jsem chtěl soupeři vypíchnout míč, ale obrátil jsem si prst. Při volejbale jsem doskočil na nohu spoluhráči a podvrtl si kotník. Hrdinsky jsem ještě chvíli hrál, ale právě to asi způsobilo, že jsem kvůli natrženým vazům strávil víc jak měsíc o berlích. V tenise jsme jednou získali bod tím, že jsem na síti chytil smeč přímo do oka. I v házené jsem zkoušel prorazit, ale při prvním pobytu na hřišti jsem dostal od zkušenějšího kolegy takového koňára do stehna, že už jsem se do hry nevrátil.

Na brazilské pláži jsem sebevědomě přehlédl cedulku s podivně se tvářícím panáčkem a čtvrt hodiny jsem se zmítal v proudech, kam se za mnou ani plavčík neodvážil. Vynahradil jsem si to o pár dní později v akvaparku, když jsem si rozrazil čelo o stěnu bazénu. Taky na vodní pólo nemám dobré vzpomínky; v třímetrové hloubce jsem nenašel žádný vhodný způsob, jak se na chvíli vydýchat.

Rozřízl jsem si achilovku o šlapátko, ale když jsem si to stáhl náplastí, plánovaných třicet kiláků jsem zvládl a na druhý den jsem dojel i domů. Rozjetý z kopce jsem se chtěl s kolem trefit mezi značku a sloup, ale ta mezera byla užší, než jsem čekal. Velice slušně jsem se odřel také tehdy, když jsem na kole srazil tu paní, ale kdo by čekal, že ve tmě půjde nějaký člověk po levé straně silnice, když má napravo chodník...I do kamionu jsem narazil, naštěstí stojícího.

Když nad tím tak přemýšlím, mohl jsem častokrát dopadnout mnohem hůř. Vlastně se mi daří všechno, na co sáhnu, a jsem moc šťastný člověk.

Včera mi to připomněla i jedna kamarádka se sloní pamětí. "Občas jsou pro supermany, kterým se daří, na co sáhnou, prohry důležitější než výhry. Tak si z toho, že tě vyhodili od státnic, nic nedělej. Já je taky udělala až napodruhé."

A tak si z toho nic nedělám. Vlastně se tu u počítače směju, sám ani nevím proč. Třeba to tak má být.