O hladu a o chladu

"Tak nám začala zima."

"A kerá zima? Já znám dvě. Jedna je pražská, té si člověk nevšimne, dokud mu to v rádiu neohlásí. Zato ta druhá, ruská, ta je drsná a protivná a vleze vám pod kabát, odkud ji už nedostanete."

Tak nám začala zima. Nejprv jedna a pak druhá. Ve středu napadl první sníh a předevčírem jsem po cestě z práce byl rád, že mám palčáky. "Nechtěl bych jako bezdomovci trávit takovouhle studenou noc někde venku," pomyslel jsem si. "No ale jelikož jim nemůžu nijak pomoct, tak se tím nebudu trápit," hodil jsem přes své svědomí deku a zavřel ho do skříně.

Kvůli jistým zdravotním potížím se od toho večera živím pouze piškoty a čajem. Vzhledem k mé obvyklé nenasytnosti je s podivem, že je to pořád ten samý sáček piškotů. Včera jsem nejspíš byl na tréninku trochu zesláblý, neboť jsem místo osmi kilometrů zvládl pouze sedm.

Po tréninku jsem šel pěšky ze Stromovky a modlil se růženec. Konečky prstů jsem skoro necítil a tváře mi omrzaly. Když jsem přecházel pěší lávku, dole nad hladinou se válela mlha a já jsem si vzpomněl na ty dva bezdomovce, kteří minulou noc umrzli. Teprve v tu chvíli mě napadlo, že aspoň modlitbu jsem za ně včera obětovat mohl.

Dneska začal prázdný žaludek protestovat nikoli vysílením, ale zimou. Nejprve jsem dvacet minut mrznul na Andělu a připravoval si anglické věty, kterými přivítám americkou kolegyni Jennifer. Když jsem dorazil na trénink, kouč nás uvítal radostným pokřikem, že se od rána oteplilo z mínus patnácti na mínus deset. Jenny běžela v kotníkových ponožkách, ale mě ani sedmdesát minut běhu nezahřálo. Inu, se třemi děvčaty a pětašedesátiletým trenérem, není divu.

Po návratu na kolej jsem se jako obvykle převléknul do domácích kalhot a trička. Čekal jsem, kdy rozmrznu, ale dokonce i horký čaj mi odmítnul věnovat trochu tepla. Zkontroloval jsem, zda je radiátor puštěný na maximum. Bohužel byl, a tak jsem si obléknul mikinu a začal topit světlem. Poobědval jsem deset piškotů a poděkoval Pánu za to, kolik peněz v posledních dnech ušetřím na jídle.

Večer jsem vyrazil na jubilejní dvacátý vánoční koncert Limbory. Kdybych na Náměstí Míru nepřijel úplně zkřehlý, při čekání na synovce bych stoprocentně promrzl. Koncert ve mně vyvolal příjemnou náladu a vzpomínky na domov. Za celý večer jsem snad ani jednou neslyšel tu podivnou koncovku přídavných jmen a i když jsem tam byl zcela cizí, několikrát ke mně doputovala láhev s alkoholem. Po dvoudenním postu jsem si netroufal ochutnat, ale pravá slovenská kapustnica už sa odmítnout nedala. Uvidím, co do zítřka provede s mým žaludkem.

Po cestě domů jsem se opět modlil růženec. Cestou přes most jsem sledoval, zda se nad řekou opět válí mlhy, ale hladina se jasně leskla. "Kterého jsi v chrámě obětovala", odnášel vítr slova od úst a přinášel místo nich bodavé jehličky mrazu.

Proč si vzpomeneme na modlitbu jen tehdy, když se nám na dně duše válejí mlhy hříchu? Proč Bohu něco obětujeme až tehdy, když nás do srdce bodá mráz? Vždyť hned další tajemství slibuje: Obětuj - a nalezneš.

A tak se potácím k Bohu zesláblý a jen díky jeho světlu vidím skrze mlhu cíl. Promrzlý a hladový čekám, co mi přinese neděle. Snad lásku, která kvete jako modrá skalice, snad krásnou dřinu k uzoufání. Ale teď už dobrou noc.